Sepp Innerkofler

Tyrolský horolezec, horský vůdce a hostinský. (28.10.1865 – 4.7.1915)

Jako horolezec proslul Sepp Innerkofler v roce 1890 prvním slezením severní stěny Kleine Zinne v Sextenských Dolomitech. Tento výkon byl pozoruhodný do té míry, že se zde jednalo o novou obtížnou cestu (podle současné stupnice UIAA – obtížnost IV) na již slezený vrchol – vrchol Kleine Zinne byl poprvé slezen Michelem a Johannem Innerkoflerovými už v roce 1881.

V roce 1898 se stal Sepp Innerkofler správcem chaty Drei Zinnen Hütte (2405 m.n.m.) na vyvýšenině Toblinger Riedel. Pod jeho vedením byla chata několikrát přestavěna a výsledkem byla možnost ubytování až pro 40 osob. V rodném Sextenu otevřel v roce 1903 hotel Dolomitenhof. Po vypuknutí 1. sv. války mohl na svých horských túrách v okolí rakousko-italských hranic vidět na italské straně přípravy na válku. Innerkofler vytvořil z horských vůdců kolem sebe úspěšný vojenský oddíl. Na základě dobrých znalostí terénu a alpinistických zkušeností organizovali úspěšnou poziční válku v horách. Úspěch spočíval v tom, že fronta v Alpách měla být až do příchodu posil držena a mělo být zamezeno italskému průlomu.

Innerkofler padl 4. července 1915 při pokusu znovu získat zpět italskými Alpini obsazený vrchol Paternkofelu. O jeho smrti koluje více verzí:

* Jedny prameny uvádějí, že Sepp Innerkofler utrpěl smrtelná zranění při pádu poté, co ho Piero de Luca z důvodu nedostatku střeliva trefil kamenem do hlavy. Tuto verzi měl de Luca potvrdit ještě ve věku 82 let při rozhovoru u příležitosti vzpomínkové slavnosti na Seppa Innerkoflera. Osud však spojil tyto dva muže nejen na základě této události. Innerkofler zachránil de Lucu krátce předtím ze stěny Grosse Zinne, kde de Luca zůstal viset, když přecenil na výzvědách své síly. Italové prosili znepřátelené Rakušany o Innerkoflerovu pomoc, když oni sami nebyli schopni de Lucu zachránit. Po dobu trvání záchranné akce zůstali u Rakušanů dva italští vyjednávači jako zástava.

* Jiné prameny uvádějí, že Innerkofler se stal obětí vlastní clonové palby. Tuto verzi uvedl Innerkoflerův syn Pepi u příležitosti 60. výročí Innerkoflerovy smrti. Pepi a jeho bratr Gottfried sledovali tuto událost dalekohledem.

Jak uvedl další účastník pokusu o dobití vrcholu Paternkofelu, Benitus Rogger, k nešťastnému Innerkoflerovu konci přispělo i to, že mnohé jím vrhané granáty na italské stanoviště na vrcholu vůbec nevybuchly.

Luca a jeho spolubojovníci poznali mrtvého Innerkoflera a uschovali mrtvolu do bezpečí. Mrtvola byla nejprve pochována na vrcholu Paternkofelu a hrob byl z respektu před osobností Innerkoflera opatřen prostým dřevěným křížem. Poté co se v roce 1918 změnila situace na frontě, přenesli Innerkoflerovi přátelé jeho ostatky na hřbitov v Sextenu.

Na památku Seppa Innerkoflera a Piera de Luca byla po nich pojmenována zajištěná cesta vedoucí od chaty Drei Zinnen Hütte na vrchol Paternkofelu (Zajištěná cesta De Luca – Innerkofler).