Grossvenediger (srpen 2009)

Letos nám počasí konečně přálo, a tak jsme si vyrazili udělat výškový rekord. Naším cílem byl 3666 metrů vysoký vrchol Grossvenediger. Původně plánovaný výstup od nové Pražské chaty jsme na poslední chvíli přehodnotili a vydali se na vrchol od jihu, přes chatu Defreggerhaus.

...fotečky z akce



PONDĚLÍ 24.8.2009
Sraz máme v pondělí ve 4:30 ráno. Trasa Třebíč-Dolní Dvořiště-Linz-Salzburg-Bischofshofen-Mittersil-Matrei-Hinterbichl nebyla nijak navigačně náročná. Průjezd Tauernským tunelem nás stál 10 euro. Do Hinterbichlu přijíždíme kolem poledne a po krátkém hledání necháváme auto na malém parkovišti u místní elektrárny. Měli jsme štěstí, zrovna někdo odjížděl (jinak bylo úplně plno). Vybalíme krámy a přesouváme se ke Gasthofu Islitzer u kterého je stanoviště tzv. Venediger Taxi. Přímo u vchodu do gasthofu je na zdi telefon, kterým si můžete domluvit odvoz k chatě Johannishütte, čímž si ušetříte 3 hodiny výstupu po šotolinové cestě. Celá tato legrace vychází na 10 euro/osobu. První volný taxík jede ve 13:30 a tak máme čas dát si jedno točené. Chvíli před půl druhou přijíždí klimatizovaná dodávka. Naložíme batohy a pohodlně se usazujeme na sedadla. Cca za půl hodiny nás vysazují u chaty Johannishütte (2116 m.n.m.) a my konstatujeme, že to stálo za to. Mastňácky jsme se svezli a teď se bude šlapat.

Pohled na Grossvenediger od Johanishütte.

Od Johannishütte vyrážíme ve 14:00. Rozcestník říká, že na Defreggerhaus to máme 3 hodiny chůze. Cesta č.915 stoupá rovnoměrně vzhůru a jedinou překážkou je naše zanedbaná fyzička. Za usilovného funění se kocháme výhledy na okolní vrcholy (Venediger, Zopetspitze, Rainerhorn) a proplétáme se mezi kamarádským skotem. Jak pravil ukazatel, dorážíme po třech hodinách k chatě Defreggerhaus (2963 m.n.m.). Vzhledem k tomu, že rosničky předpovídají pěkné počasí je na chatě spousta lidí. Uspokojíme základní životní funkce a když máme dopito, jdeme se ubytovat. Místní matrazenlager se tváří velmi přívětivě. Dáme nějakou večeři a jdeme se podívat na nedalekou vyhlídku, odkud je možné pozorovat západ slunce s výhledem na ledovec Inneres Mullwitzkees. Vzhledem k tomu, že jsme po osmihodinové cestě autem a výstupu na chatu docela utahaní, jdeme kolem deváté spát.

ÚTERÝ 25.8.2009
Vstáváme před šestou a jdeme na snídani. V nabídce je chleba s máslem a marmeládou plus kafe/čaj za 5 euro. V půl sedmé už máme na zádech batohy a řadíme se do zástupu lidiček lezoucích směrem k vrcholu. Pokud si chcete užít vrcholu v klidu doporučuji vyrazit co nejdříve. Nejprve stoupáme asi půl hodiny skalnatou cestičkou až k směrovce na Venediger. Směrovka se tváří že ukazuje dál po skalnatém hřebínku přes vrchol Mullwitzadler a je tudy značená i jedna z cest v mapě. Tuto variantu nedoporučujeme (nepříjmená, skoro žádná cesta).

Sem tam nějaká trhlinka.

Slezeme u směrovky rovnou k ledovci. Tady obouváme mačky a sledujeme, že jsme skoro jediní. Většina německy mluvících lezců tuto pomůcku nepoužívá (a pak že my jsme nezodpovědní). Jasně prošlápnutá cesta nám udává směr. V první třetině výstupu je třeba zdolat několik trhlin. Většinou byly dobře vidět a daly se bez problémů přeskočit. Následuje prudší teréní vlna do sedla Rainertörl. Odtud již následuje kompaktní sněhové pole se závěrečným stoupáním k vrcholu. Pěkným adrenalinovým zážitkem je závěrečný, asi 10 metrů dlouhý, exponovaný ledový hřebínek, kde při větším počtu zájemců o vrchol vznikají značné logistické potíže. Tady pak oceníte to, že máte na nohou mačky. Je 9:30 a my jsme se slavnostně dostali k vrcholovému kříži Grossvenedigeru (3666 m.n.m.). Na vrcholu ještě není až tak moc lidí a tak si to můžeme celkem užít. Ze všech přístupových tras však stoupají další housenky zájemců a tak je zřejmé, že za chvíli bude opravdu dost narváno. Pořídíme nějaké vrcholové fotky a dáváme se na ústup.

Vrchol Grossvenedigeru s přístupovým ledovým hřebínkem.

Sestupujeme stejnou cestou až do sedla pod Rainerhorn. Tady se rozhodujeme, že zpáteční cestu okořeníme ještě tímto vrcholem. Je to dalších 150 výškových metrů. Na vrchol Rainerhornu (3559 m.n.m.) dorážíme asi v 11:30. Jsme tu sami a tak si to můžeme v klidu vychutnant. Z vrcholu sestupujeme po východním svahu směrem k vrcholu Hoher Zaun (3451 m.n.m.). Tato cesta evidentně není moc chozená a tak postupujeme podle vlastního uvážení. Pod skalnatým výběžkem Hoher Zaunu se stáčíme k jihozápadu směrem k hřebenu vrcholu Mullwitzadler (3244 m.n.m.). Tady se odmašlíme z výstroje a chystáme se k sestupu na Defregerhaus. Bohužel odtud žádná slušná cesta k chatě nevede (i když mapa říká, že jo). José a Špaček se vydávají po západním úbočí a XJ s PJ po úbočí východním. Sejdeme se u již zmiňované směrovky na Venediger a sdělujem si zážitky. Obě cesty-necesty jsou hnusné, ale ta po východní straně je bezpečnější. Na chatu se vracíme kolem druhé hodiny.
Po krátkém občerstvení padne rozhodnutí jít se podívat k nedalekému jezírku. Jezírko je asi 15 minut cesty od chaty směrem na východ. Nepřehlédnutelné shluky ledové tříště dávají tušit, že teplota vody se pohybuje kolem bodu mrazu. Neodoláme a jdeme se vykoupat, teda jestli lze několikavteřinové namočení považovat za koupel. Pouze José vydržel ve vodě o něco déle. Poté co jsme ho rozmrazili, pojmenovali jsme na jeho počest jezírko jménem "Josesee".

Koupání v Josesee.

STŘEDA 26.8.2009
I přes to, že dneska nikam nespěcháme, vstáváme chvíli po šesté. Navzdory tomu, že rosničky očekávaly na dnešek zhoršení počasí je evidentní, že bude zase hezky. V klidu zabalíme, posnídáme a v půl osmé zahajujeme sestup zpět na Johannishütte. Tam jsme za necelé dvě hodinky a protože to vypadá, že právě otvírají zdržíme se na dvě točené. Po této vydatné svačině zahajujeme výstup po značené cestě č.913 směrem do sedla Türmljoch (2772 m.n.m.). Výstup není nijak technicky náročný a trvá cca dvě a čtvrt hodiny.

Sedlo Türmljoch (2772 m.n.m.).

V sedle dáváme svačinu a José se Špakem se vydávají zdolat krátku, ale velmi záživnou ferátu Türmljoch Klettersteig na vrcholek Türml (2844 m.n.m.). Sestup do údolí Maurertal k chatě Essener-Rostocker Hütte (2207 m.n.m.) nám přišel až neuvěřitelně zdlouhavý i přes to, že trval sotva dvě hodinky. Cestou jsme se zvládli ještě vykoupat v divoce burácejícím potoku Maurerbach. Na chatě nás pak čekala zasloužená odměna v podobě tyrolských špekových knedlíků se zelím. Po zahnání hladu a žízně jsme se šli ubytovat. Chata se svým vnitřním vybavením podobá spíš ubytovně. Jako ubytování v lágru jsme dostali přidělený šestilůžkový pokoj s ústředním topením. Nicméně při ceně 9,50 euro (pro členy AV) jsme nemohli nic namítat.

ČTVRTEK 27.8.2009
Ráno si zajdeme opět na snídani. Je sice o 3 eura dražší než na Defregerhausu, ale má taky úplně jiné parametry. Kafíčko, džusík, rohlíčky, sýry a salámky no prostě dlabanec. Takto posilněni zahajujeme naši poslední pěší tůru. Sestupujeme údolím Maurertal směrem do Hinterbichlu, kde máme auto. Cestou si ještě chceme dát atraktivní ferátu Wilder Wasser. Bohužel se nám nepodaří najít žádnou šipečku kudy tam. Až dole v údolí zjišťujeme, že se na tuto ferátu chodí s místním průvodcem, který vás tam zavede. U auta jsme asi za dvě hodiny. Nabalíme, uklidíme a jedeme domů.